„…Kontroverzní projekt pro poválečné Německo přijatý Rooseveltem a Churchillem je znám jako Morgenthaův plán, podle muže, jenž ho navrhl - Henryho Morgenthaua jr., jenž byl v letech 1934-1945 Rooseveltovým ministrem financí. Představoval tedy klíčovou postavu v Rooseveltově Novém údělu. Když se válka v Evropě blížila k vrcholu, Morgenthau přišel s plánem deindustrializace Poruří, předání části Německa Francii a Polsku a rozdělení zbytku Německa na dva výhradně zemědělské státy. Cílem tohoto oslabení a „pastvinizace“byla samozřejmě snaha zajistit, aby už nikdy nemohlo získat významnější moc. A jak Morgenthauova kniha Germany Is Ous Problem (1945) tvrdí, bylo nezbytné to zajistit institucionálními prostředky, neboť Německo bylo podle jeho názoru "militaristické“. Roosevelt a Churchill plán na druhé konferenci v Quebeku v roce 1944 nejdříve přijali, ale pak jej opustili, částečně pod vlivem snažení nezničitelného Henryho Stimsona. Churchill si také uvědomil, že obnovené Německo bude potřebovat pro nadcházející zadržování Sovětského svazu v Evropě. V jednom okamžiku dokonce uvažoval, že by se Spojenci mohli spojit s poválečným Německem a využít Wehrmacht k zahnání postupujících Sovětů, kteří – jak se Churchill tehdy obával - by se mohli dostat až k atlantskému pobřeží…
Negativní účinky Morgenthauova plánu jako by byly pociťovány až po válce, i když nepřímo a jen dočasně. Stalo se to pod vlivem Rooseveltova postoje k dalším plánům pro poválečné Německo, navrženým jeho ministerstvy zahraničí a války.Oba tyto plány předpokládaly soběstačné Německo, kde bude udržován rozumně vysoký životní standard, a aby se to podařilo (jak požadoval plán ministerstva zahraničí), nemělo by dojít k "žádnému rozsáhlejšímu a permanentnímu oslabení... německého průmyslu". Roosevelt, pravděpodobně na Morgenthauovo naléhání, poslal Stimsonovi a ministru zahraničí Cordelu Hullovi velmi kritické sdělenÍ. Napsal, že tyto plány byly nepřijatelné, neboť by Německu umožňovaly dostat se velmi rychle do předválečného stavu.
Roosevelt a Churchill se na Morgenthauově plánu shodli při konferenci v Quebeku 15. září 1944. Jeho návrh nabízel "eliminaci válečného průmyslu v Poruří a Sársku" a "vedl k přeměně Německa na zemi převážně zemědělského a pastvinného charakteru". Když se o tom dozvěděli Anthony Eden, Churchillův zahraniční ministr, a Cordel Hull, jeho protějšek v Rooseveltově vládě, oba se zděsili. Eden ve svých pamětech píše: "Plán se mi nelíbil, nebyl jsem nijak přesvědčen, že to naší zemi přinese nějakou výhodu." Hull to nazval "plánem slepé pomsty“ a Stimson řekl, že je to jen "boj brutalitou proti brutalitě"… Plán byl tedy opuštěn…